CO JE PODLE MÉHO VNÍMÁNÍ BŮH ???

Lidé, na rozdíl od ostatních živých tvorů, jsou si vědomi své smrtelnosti.  Zjištění faktu, že jsme tu jen na určitou chvíli, a že náš život opravdu spěje ke smrti, nás může přimět k pokládání následujících otázek: Proč jsem tady? Jaký má můj život smysl? Co je cílem  lidského života? Existuje něco většího? Existuje Bůh?

Tyto  otázky si většinou klademe ve chvíli, kdy se v našich životech objeví  události, které  nás určitou měrou vyvádějí z rovnováhy.  Mezi tyto kritické okamžiky patří určitě dlouhodobá či život ohrožující nemoc, smrt nám blízké bytosti, přírodní katastrofy, ... prostě životní krize.

Zaujalo mě ale, že se tato potřeba projevuje i v obdobích, kdy se nám zdá, že vše je  relativně v pořádku. Je to období, kdy ukončíme určitou etapu života a střetneme se tváří v tvář s kritickým momentem, kdy docílíme většiny věcí, které nám byly od dětství vštěpovány jako  něco, co bychom měli od života chtít. Máme relativně dobré  vzdělání, rodinu, kariéru, peníze, koníčky (např. dosáhneme vysokoškolského titulu, naše pozice v zaměstnání je jedna z nejvyšších ve firmě, naši kolegové a podřízení nás respektují pro naše vědomosti a dovednosti, jsme součástí rodiny, kde partnerský plamen lásky již sice nehoří spalující vášní, ale zato se stabilizoval do solidního plamene v rodinném krbu, do kterého rádi a s láskou pravidelně přikládáme; naše děti jsou v pohodě a mají nás rády; vlastníme byt nebo dům,minimálně jeden automobil, nemáme problémy s financováním dovolených v zahraničí, provozujeme a baví nás golf, squash a aerobics; chodíme pravidelně do divadel a na koncerty prestižních filharmonií ...) Máme vlastně všechno, po čem jsme kdy toužili a měli bychom být šťastní. .. Ale nejsme. Něco nám chybí.  A najednou je tu opět ta vtíravá otázka. Jaký má náš život smysl? Existujeme proto, abychom společně dosáhli nějakého vyššího cíle?

Psychologové tuto etapu života nazývají krize identity. Ve společnosti se vžil termín krize středního věku.

Immanuel Kant byl toho názoru, že správný filosof si při svém  bádání pokládá následující otázky:

Co mohu vědět? Kam až sahá mé poznání? Co mám dělat? V co smím doufat? Kdo jsem?

Takže já, jakožto bytost přemýšlející, si dovolím pozměnit pořadí těchto otázek.

Kdo jsem?

Je vědecky dokázáno, že v našich  tělech jsou fragmenty  miliardy let staré. Existuje teze, že když se Bůh stal součástí vesmíru, rozdrobil se do malých částic, které se nazývá vesmírná duše. Každá lidská duše je tedy součástí tohoto Boha. A jen ve chvíli, kdy se vrací „domů“  (kdy umírá fyzické tělo), znovu pochopí  svou podstatu bytí. Jsou tedy naše duše součástí něčeho velkého, co na tomto světě a v tomto těle nejsme schopni pochopit? Opravdu platí rčení „Všichni jsme jedno“?

Pokud ano, platí tedy i Maslowova teorie pyramidy potřeb (vycházím z předpokladu, že Maslow byl člověk s lidskou duší, která je součástí vesmírné duše, nebo-li „plánu“) a je tedy předpovídatelné, že každá duše má v první řadě povinnost postarat se sama o sebe a uspokojit své materiální a sociální potřeby. A když už má své materiální zázemí, přichází pro duši možnost  posunu do vyššího patra této pomyslné pyramidy - možné další etapy života - a před člověkem se automaticky prostírá touha  provést ve svém životě posun. Podle mého názoru, tato touha našich duší se projevuje právě krizí identity. Duše nám ohlašuje: „Už jsem zabezpečená, chci jít dál. Chci se učit, rozvíjet, dychtím po poznání dalších dimenzí tohoto světa a života jako takového.“

Co mohu vědět? Kam až sahá mé poznání?

Je  opravdu jen shodou náhod, že lidé v určitém věku  procházejí obdobím krize identity? Anebo je důvodem nějaký vyšší  „božský“ záměr? Měla krizi středního věku i Matka Tereza nebo Dalajláma? Řešili stejný problém? Nebo si již před krizí odpověděli na následující otázku?

Co mám dělat?

Dělat. Něco. Cokoliv. Žít svůj život. A zároveň sledovat signály svého těla. Duše se totiž projevuje právě prostřednictvím svého fyzického těla. Pokud se totiž blížíme božskému záměru, naše duše i naše fyzická těla kvetou a prosperují. Ale pokud se od něj odchýlíme, můžeme očekávat něco, čemu se říká kopance osudu... V určité míře do nich patří i krize identity jakožto velmi mírná forma varování, že jsme již dost dlouho uspokojovali pouze své materiální potřeby.

V co smím doufat?

Ve všechno, v co chceme doufat a věřit. Proč bychom nesměli? Kdo nám zakáže doufat v moudrost a nekonečnou lásku všech forem Boha vesmíru, jehož jméno může být Tao, Ježíš Kristus, Budha, Višna, Jáhve, Alláh a další.

Podle mého názoru je tedy krize identity normálním a naprosto přirozeným vývojovým krokem lidské duše v cestě za poznáním smyslu života, tedy Boha.

Věřící to v těchto chvílích asi mají jednodušší. Jsou vychováváni ve svých vírách, pravidelně se scházejí v kostelích, mešitách či budhistických chrámech a společně posilují svou víru ve svého Boha.

Jen tak mimochodem, všimli jste si, že po věcech mezi nebem a zemí většinou nepřemýšlíme v době, kdy je pro nás všechno úžasné a dokonalé? Kdy  v zaměstnáních postupujeme na  žebříčku uznání a prestiže mílovými kroky, anebo kdy konečně najdeme našeho vysněného partnera, kdy zakládáme své vlastní  firmy nebo kdy se staráme dnem i nocí o své novorozeně (tady s dovolením  prosím jménem všech matek, aby novorozeňata byla se svými životy ve svých fyzických tělech alespoň o malinko spokojenější a nefrustrovala své matky tak srdceryvným pláčem ve chvíli, kdy jsou najedená, přebalená a již 5 – slovy pět – hodin se houpou v jejich náručích a kdy i oficiálně věřící matka si dovoluje pochybovat o dokonalosti božího plánu)?

Je nám v těchto životních chvílích dobře, protože fungujeme v souladu s božským plánem? Protože tak to má být?

Podle mě stačí víra v sebe sama... Protože já věřím, že  to „sebe sama“  je Bůh... 

AMEN a NAMASTÉ,

Dagmar Dea

MALÁ MOŘSKÁ VÍLA

Včera jsem byla na jedné akci, věnované odbourávání strachů. Všechno se dělo na Vyšehradě v Hospůdce na hradbách a bylo naprosto nádherně.  A to upozorňuji, že ještě před několika dny hlásili, že v tento den budou bouřky.  Sluníčko slunilo, ptáci zpívali, dívky s rozpuštěnými vlasy se povalovaly všude kolem, a hoši se předháněli, který z nich bude svalnatější. Prostě hnus a sodoma komora, velebnosti …

Naštěstí jsme se brzy začali věnovat našemu programu, takže jsem nestačila začít žárlit.  Hlavní lektor nás uvítal, řekl nám pár slov o strachu – vlastně jsem to už všechno znala, ale potřebovala jsem jít do akce. A už to frčelo.

Nejdříve jsme si zameditovali. Spojili jsme se s matkou Zemí, potom s nebesy a vesmírem, abychom se nakonec vrátili do TADY A TEĎ. Rituálně jsme si zabubnovali a potom nám soudruh vedoucí rozdal dřevěné tabulky se slovy: „A teď ty svoje strachy namalujte“. Já mám strach i z malování, takže jsem nakonec všechno popsala, aby nedošlo k nějaké mýlce. Známe to, člověk něco namaluje, vesmír to nepochopí a průšvih je na světě.

Chůze po střepech pro mě byla hračka, dokonce i chůzi po střepech se zavázanýma očima jsem zvládla s bravurou sobě vlastní. Ohýbání drátu důlky v krku, kdy proti vám stojí partner, kterého Vám určila jeho přibližně stejná výška, už bylo trochu složitější, ale nakonec jsme to zvládli. Pro mě nejhorší byl test důvěry, kdy si vylezete na zídku (podotýkám, že byla hodně – ale jakože hodně, hodně, hoooodně – vysoká), otočíte se zády, zavřete oči … a padáte do prázdna.  Tam Vás zachytí ruce Vašich přátel – najednou jsme se totiž všichni stali přáteli :)

Mezitím jsme rozdělali oheň, opět rituálně, a poté co jsem si brala svoji sílu zpátky tím, že jsem rozbila svoje strachy pěstí, jsme desky spálily. A opravdu jsem cítila, jak se se do mě vlévá nová energie.

To, co následovalo potom, si však nepřejte vědět. Ano, prošla jsem ohněm a ano … SPÁLILA JSEM SE :(  Byla jsem totiž tak arogantní, že jsem předpokládala, že chůzi ohněm zvládnu s prstem v nose. Nu, tentokrát jsem to nezvládla (už jsem jednou, asi před dvěma lety, ohněm procházela) a mám obrovitánské puchýře zvící svatebních koláčků  …

A to mě prosím ještě čekala cesta z nejzazšího kouta Památkové rezervace Vyšehrad na metro C, s přestupem z Céčka na Áčko (Pražané vědí a ostatní si to domyslí), desetiminutové čekání na Nádraží Veleslavín, čtyřicetiminutová cesta do Kladna přes Buštěhrad a poté, co mi v autobuse otekly nohy, mi desetiminutová cesta domů trvala minut dvacet.

Celou cestu jsem uvažovala, jaký DAR mi to mělo přinést. Já totiž věřím, že Vám nejen veškeré činnosti (nebo nečinnosti) mají poskytnout Vaše zrcadlo, ale že Vám do života mají přinést DAR. A pak mi to došlo … Pochopila jsem totiž, jak se cítila Malá mořská víla, když jí při každičkém kroku projela bolest ostrá jako nůž. Já jsem to totiž potřebovala jako sůl, abych pochopila, jak ohromně jsem silná a že dokážu úplně všechno. Abych pochopila, co všechno už jsem v životě dokázala a abych na to byla náležitě pyšná. A že je na co :)

Překonala a pochopila smrt mámy, porodila a vychovala jsem syna s vývojovou dysfázií a autismem tak, že teď je z něj nádhernej teenager, který chodí na gymnázium a má vyznamenání a po vývojové dysfázii a autismu ani stopy. Vybudovala si kariéru lektorky a poradkyně pro vzdělávaní a rozvoj, stala se akreditovanou terapeutkou Cesty Brandon Bays. Stala se PRVNÍ akreditovanou terapeutkou Centra Allena Carra pro Odvykání Kouření. A k tomu všemu mít přátele a kamarády, kteří za Vámi stojí a jsou připraveni Vám kdykoliv pomoc. A skvělýho tátu, který se Vám sice směje, když dorazíte po půl jedenácté s nohami jako konve, ale pak se zvedne a jde Vám namazat nohy kokosovým olejem …

Já totiž dokážu COKOLI, na co zaměřím svoji pozornost. A já jsem ji v posledních letech zaměřovala na roli OBĚTI. Přijímám tedy s pokorou svojí roli oběti a propouštím ji s Láskou a v Lásce.

AMEN a NAMASTÉ,

Dagmar Dea

O EVĚ

Pocit viny a jídlo k sobě patří odpradávna. Začněme u Adama, respektive u Evy :)

Právě Adam a Eva položili základní kámen tomuto pocitu, neboť jen oni dva jsou zodpovědní za vyhnání z Ráje. Protože snědli zakázané ovoce ze stromu poznání.

Eva, jako každá žena, jistě bojovala sama se sebou, předtím, než to jablko utrhla. A Bůh dělal, co mohl, aby jí od tohoto úmyslu odvrátil, ale marně. I Bůh je na ŽENU krátký :) To svede zase jen BOHYNĚ.

„Neměla by“, ale ona musí … Protože v sobě nosí Evin imprint, nemůže si pomoci. Eva znamená „život“*a má mnoho dcer a i ty dnes svádějí k mlsání, nechávají se osedlat ďáblem aby „nevinné“ muže (s)vedly na cestu vývoje.

Jak jistě víte, snědení jablka ze stromu poznání, bylo prvotním hříchem. Ale teď si představte, že by Eva tuto chybu neudělala. Vývoj lidstva by byl nikdy nezapočal. Adam i Eva by zůstali bezpohlavními bytostmi. Teprve Evina CHYBA jim dala poznat, že jim něco CHYBÍ a to odstartovalo ten dech beroucí vývoj.

To Evě vděčíme za romantickou, vášnivou, jeden-bez-druhého-nemohou-žít, pohlcující lásku. Bezpohlavní bytosti se také milují, je to však jiný druh lásky. Je to láska bratrsko sesterská, láska k Bohu, láska k matce zemi, k rodičům, k dětem … A stejně jako Eva může (a je) symbolem odvahy, je i Adam (v souvislosti s jídlem) symbolem PROTIVĚTRU.

Eva sice jablko utrhla, ale podala je Adamovi – no a ten neodolal a jedl jí z ruky, nebo-li sklidil ovoce tohoto požitku :) Když si je potom Bůh zavolal na kobereček, Adam se vymlouval, že on to nebyl, že to byla tahle … a drze pak ukázal na Evu… Svalil na ni veškerou vinu a zodpovědnost! Tomu říkám imprint!!!!

A tak všichni kráčíme v jejich stopách, nechceme nést pocit viny a zodpovědnosti a svádíme svou obezitu na žlázy, dědičné sklony, špatná výchova, přejídání v dětství, vliv reklamy, atd.

Pocit viny a jídlo jdou ruku v ruce odpradávna … Nám, jako OCHRÁNCŮM TAJEMSTVÍ IDEÁLNÍ VÁHY se však podaří tyto imprinty zpracovat a transformovat jej do jiného pocitu: POCITU RADOSTI A POŽITKU Z JÍDLA.

Těšíte se? Těšte se, za chvíli to přijde :)

AMEN a NAMASTÉ

Dagmar Dea

___________________________________________________________________________

*Jméno vzniklo z hebrejského slova „chawwá“ s významem „živá“, vychází z kořene odvozeném od slovesa „chájá“, které se překládá jako žít. Eva je tedy dle svého významu „živá“, „životem obdařená“, také „životadárná“ nebo „matka života“. Jméno provází biblický příběh o zrození lidstva, jako Evu nazval svou partnerku první muž na světě - Adam.

 

Ahoj všichni!

Drazí jedineční, cítíte se inspirováni, nabuzeni, nadšeni anebo Vám jenom „něco“ říká, že by tohle mohlo být to pravé ořechové? To k Vám promlouvá Vaše intuice, a proto se přihlaste k odběru novinek O:) A kdybyste si náhodou rozmysleli, můžete se kdykoliv z odběru odhlásit 🙂

  • Nadpis formuláře

    Text formuláře

  • Kategorie